Freiheit

Ilustrační fotografie tokajících tetřívků od Libora Dostála je matoucí. O nepochybně atraktivní přírodní téma se nejedná. Jde o tu libozvučnou, snadno zapamatovatelnou a dobře prodejnou originální značku. Ani pečlivým vyhledáváním na internetu kromě všudypřítomné a vlezlé AI, kterou jedna moje nejmenovaná známá Petra překřtila na chytrolínku, nabízející jako „první dobrou" v Krkonoších stále vzácnějšího ptáka tetřívka obecného zvaného černý rytíř nic. Nula! Vymeteno! Přestože je to název s více než šedesátiletou, bohužel neoficiální tradicí. V letech 1961 až 1963 v době povinné dvouleté vojenské služby, alespoň pro neschopné pitomce, kteří si nedokázali zařídit modrou knížku se u jednoho nejmenovaného vojenského útvaru s číslem 6196 v jistém nejmenovaném městě Litoměřicích sešli dva kamarádi z jiného nejmenovaného města Svobody nad Úpou. A to nejen u téže brigády, což je opravdu hodně vojáků pohromadě i v mírových podmínkách studené války, ale i u jedné nejmenované samostatné ženijní průzkumné roty. Dokonce v jednom družstvu jedné čety na jedné světnici se železnými postelemi vedle sebe. Tvořili, pokud to v denním rozvrhu, kdy měl každý jinou kvalifikaci, bylo možné nerozlučnou dvojku, pro kterou se vžil nevím proč název Krkonošští kohouti. Celých padesát procent té miniaturní partičky zaujímala moje maličkost. Pro název možná určující, protože můj hlas při pochodovém zpěvu prý zněl jako kohoutí kokrhání. Druhá polovička si zakládala spíš na bicepsech a tělesné zdatnosti.

Konečně na něj došlo. Se štíří poťouchlostí maskovanou regionálním patriotismem, s přátelskou vazbou na autora obrázku a v duchu hesla „Vždycky Havel" jako připomínkou nedávných posmrtných narozenin nejpopulárnějšího dělníka „přikulovače" trutnovského pivovaru nabízím uměleckou parafrázi na populární logo z etiket pěnivého moku vařeného ve městě se Sněžkou na dohled od roku 1582. Autorem původní kresby nejvyššího pána na Krkonoších, který laskavě propůjčil pivu z trutnovského měšťanského pivovaru své jméno, známé dnes z desítek variant ať už je Krakonoš s kloboukem či prostovlasý je Vladimír Vít (* 7. 12. 1944 Jilemnice - † 3. 3. 2022 Trutnov) - výtvarník, člen Horské služby Krkonoše, dlouholetý starosta a kronikář Černého Dolu. Podle tvrzení zasvěcených stál mu prý modelem pro urostlého chlapáka z hor s plným půllitrem natočeného piva bratr Jaromír. Klidně se ale mohl dívat do zrcadla, protože Krakonoše při mnoha příležitostech také představoval.

Trutnov - město mé školní docházky. Město objevů, prvních lásek i zklamání. Již osmdesát let mé „guberno". Pokud jsem měnil bydliště, tak jen v jeho hranicích. Vzpomínky na smutné zážitky blednou, hezké chvíle v paměti zůstávají. A stačí zaštrachat nějakou zasutou a dávno zapomenutou krabičkou, aby ožily s novou intenzitou. Zcela v duchu úsloví, že pořádek je pro pitomce, kdežto inteligent ovládá chaos, namlouvám si, že nejsem to, co jsem. Ač na oko obdivovaný puntičkář, přece jen když se věci celý život hromadí, stále častěji něco hledám. Přesně vím, že je to v psacím stole v těch zelených deskách ve spodním šupleti vlevo. No není! Zato až úplně na dně je obálka s fotografií rodného domu v Americe, kterou ne a ne najít v srpnu, když jsem se s ní chtěl pochlubit návštěvě. Minule jsem úporně hledal tu plechovou modrou pikslu od předválečných cucavých bonbonů Hašlerek, co jsem si jako kluk do ní ukrýval vzácné drobné „poklady" - šmuky, cetky, odznaky a tretky. Dnes na mě vypadl z kulaté červené papírové zcela anonymní krabičky tenhle mosazný smaltovaný přívěsek s ručně malovaným schematickým motivem trutnovského náměstí se starou historickou radnicí, kterému dnes vévodí socha Krakonoše, jehož jméno nese.

Sotva se překulil týden, co jsem si v městských novinách Svoboda fórum v článku o zaniklé, kdysi vyhlášené cukrárně na náměstí Svornosti postěžoval na nedostatek ilustračního materiálu zejména z padesátých let minulého století. Při náhodné návštěvě Muzea Podkrkonoší v Trutnově jsem díky ochotnému příteli Ondrovi, kurátorovi sbírkových fondů, získal kopii móóóc zajímavé fotografie z uvedeného období a je škoda nechat ji jen tak zapadnout. Z černobílého snímku Vladimíra Hendrycha přímo čiší neutěšenost poválečných let, kterou jsem si jak je mým nedobrým zvykem dovolil zmírnit teplejším tónováním. Rozbitá okna, oprýskaná omítka, stavební úpravy viz čerstvě zazděné boční dveře, dnes opět funkční, nebo vedlejší pekárna jako po požáru s odkrytou částí střechy, vyvolávají v současníkovi i přes světelný reklamní poutač na rohu skličující pocit provázený dotěrnou otázkou: Tak tohle je ta staromilská idyla našeho mládí? A tak je to asi i se Stínadly Rychlých šípů nebo trutnovskou Dračí uličkou. Ach, ty mámivé růžové brýle vzpomínek.

Takhle lapidárně by se dala vyjádřit několik desetiletí trvající existence vyhlášené cukrárny v rohovém domě čp. 102 (dnes 502) na náměstí ve Svobodě nad Úpou. Ať už jde o předválečnou éru „otce zakladatele" Oskara Illnera nebo poválečné intermezzo Jana Barboříka ukončené národním podnikem Pramen, později Potraviny. Pravidelní čtenáři „Střípků z dějin" mohou namítnout, že tohle téma je proprané jako porybného zimník. Ale u historie stačí několik let a vždycky se objeví něco nového na doplnění. (Viz citát největšího z Čechů Járy Cimrmana: „Historie se ustavičně mění, zatím co budoucnost zůstává stále taková, jaká bude"). Navíc opakování je, jak známo, matkou moudrosti. Také čtenářská obec se snad, doufám, časem mění. Kazem je použití stále stejných fotografií. Ale kde brát, když i na opakované výzvy k zapůjčení nikdo nereaguje?

Ale kuš! Každý Bavorák v kožených gatích s padacím mostem by se rozřehtal, až by se za pivní břicho popadal a charivari - řetěz s roztodivnými přívěsky u pasu se mu rozcinkal. Na Oktoberfestu v Mnichově konaném letos od soboty 20. září do neděle 5. října se to návštěvníky pyšnými na své „Lederhose" a dámami v dirndlu tradičně jen hemží. A téměř všichni mají u pasu tu kuriózní ozdůbku - řetěz z masivního stříbra s přivěšenými broušenými drahokamy, mincemi, medailemi, loveckými talismany, drápy, zuby, růžky, parůžky i parohy podle osobního vkusu a spoustou další chamradě. Ženy prý v jemnějším provedení. Ale čert tomu věř v současné éře tetování, piercingu a jiných příšerností. Staří latiníci označovali slovem caribaria nepořádek, chaos, rozruch, virvál nebo šílenství. Podobné řecké karébaria znamená doslova „těžká hlava" čili kocovina. Odtud všechny ty lidové hlučné taškařice s břesknou kakofonní muzikou jako bakchanálie nebo masopust či závěrečný rej cirkusových artistů.

Co skuhráte, vždyť stáří je prima, pravila mi onehdá paní doktorka Zina. Možná ale, že jsem se přeslechl jako čím dál častěji a řekla psina. V konečném vyznění je to však úplně jedno. Když se nad tím tak zamyslím, měla ve svých ani ne čtyřiceti letech docela pravdu. Stále ještě se, když je co, bez potíží najím díky v pořadí již šesté kompletní sadě zubů, jimiž mě dvakrát obdařila matka příroda a už počtvrté Vzájemná zdravotní pojišťovna. Když chci vidět a nepoznám příchozí dámu po ohmatu, prostě si nasadím brýle. S mírným doplatkem lze pořídit i slušivější obroučky než univerzální model z umělé hmoty od státu. Abych se nemusel na stará kolena učit znakové řeči, podstoupil jsem několikaměsíční anabázi nutnou pro získání lékařsky osvědčených sluchátek. Je to na dobré cestě, už se na nich pracuje.