Freiheit

Ani dobře, ani špatně. Prostě jinak. Nostalgické listování anonymním reklamním sešitkem prvních poválečných „národních správců" obchodů a provozoven z roku 1946. Těžko odhadnout zda vyšel samostatným nákladem Městské spořitelny ve Svobodě nad Úpou nebo jako jedna z příloh k prvnímu turistickému a lyžařskému průvodci Krkonoš z té doby. Ten sepsali Milan Vít a Josef Vach a vyšel za spolupráce Ministerstva vnitřního obchodu nákladem propagačního odboru při MNV v Peci pod Sněžkou a místní osvětové rady MNV v Maršově I. Vytiskly dle návrhu Adolfa Hubky s obálkou O. Řepy a fotografiemi pánů Jičínského a Černého grafické umělecké závody bratří Volhejnů ve Svobodě nad Úpou. Včetně dvou map a seznamu ubytovacích podniků stála brožovaná publikace formátem akorát do kapsy 45 Kčs.

Většina původních německy mluvících obyvatel byla v té době za známých okolností na základě presidentských dekretů dodatečně potvrzených spojeneckou konferencí v Postupimi v létě 1945 postupně vysídlena do okupovaných zón poraženého Německa. Jejich opuštěné domy, továrny, dílny, obchody, postele i hrobky obsadili s počátečním budovatelským elánem noví osídlenci z českého vnitrozemí. Nadšení ze svobodného podnikání netrvalo dlouho. Komunistický puč v únoru 1948 udělal čáru přes rozpočet těm poctivým s dlouholetými plány rozvoje i vykukům, kteří si přijeli jen „nahrabat". Současnýma očima a s odstupem let není lehké hodnotit, kdo byl kdo, ale protože historie má tendenci se stále dokola opakovat, neuškodí si některé skutečnosti připomenout.

Ve vísce Studnice, dnes části správního území obce Jívka, na starých německých mapách Dreiborn (doslova Tři prameny) pořádá parta nadšenců, většinou místních chalupářů v sobotu 30. srpna 2025 již 13. ročník čtyřiadvacetihodinové výstavy výtvarných prací Drajborna sobě. Již potřinácté mi přišla pozvánka od vzácného přítele a pravidelného vystavovatele originálních koláží, redaktora Trutnovinek Hynka Šnajdara. Nikdy jsem tam nebyl! Pravidelně sleduji obrazové reportáže z akce na internetu, takže jsem tak říkajíc v obraze. Navíc mám kousek Drajborny se zajímavým příběhem doma na zahradě. Opracovaný kámen se sotva čitelným vysekaným letopočtem 1871 s oblibou vydávám nic netušícím zvědavcům za autentickou památku na příjezd prvního vlaku do Svobody nad Úpou. Jak je v tomto kraji zvykem, všechno je jinak.

Bez ohledu na nesplnitelné předvolební sliby samozvaných spasitelů, v případě počasí je otázka stará jako lidstvo. S vývojem technických možností přestalo lidem k jeho měření a předpovídání stačit pouhé pozorování přírody a nebeských těles a vedle nespolehlivých rosniček začali vymýšlet různé složitější a složitější meteorologické přístroje. Ne každý si mohl dovolit mít doma miniaturní meteorologickou stanici vybavenou digitální technologií jako dnes. Už na přelomu 19. a 20. století začaly v mnoha městech růst veřejné meteorologické sloupky vybavené základními přístroji. Ve Svobodě nad Úpou je taková „kaplička na počasí" od roku 1933. Dnes jsou různě architektonicky pojednané staničky většinou ceněné jako historická památka. Ty zaniklé byly v mnoha případech znovu obnoveny. Víc než stovku z celé republiky jich v publikaci „Povětrnostní sloupy" popsali již před lety (2019) nadšenci meteorolog René Tydlitát a výtvarník a urbanista Jan Trejbal. Díky neúnavnému patronovi svobodského „počasíčka" Pepovi Čermákovi, navštívili oba autoři po letech opět naše město a věřte tomu nebo ne, byl jsem při tom. Sloupek na Malém náměstí se sice nijak podstatně nemění, ale není jistě na škodu ho pomocí stránky z uvedené knihy a několika obrázků (většinou historických pohlednic) představit.

V Numismatickém časopisu dvojčíslo 3,4 - 2025, který vyšel začátkem srpna, mě zaujal zajímavý článek sběratele Martina Marka z Plzně, nazvaný „Bronzové medaile věnované kapitánu Otakaru Jarošovi". Hrdinu od Sokolova, který jako první cizinec od začátku druhé světové války obdržel „in memoriam" nejvyšší sovětské vyznamenání Hrdina Sovětského svazu dokonale zneužil poválečný komunistický režim v Československu. Kapitán Jaroš (1. srpna 1912 Louny - 8. března 1943 Sokolovo) důstojník československé armády a příslušník samostatné čs. jednotky v SSSR zformované v Buzuluku, bytostný Skaut a Sokol, vlastenec, který přímo nesnášel komunisty, byl po válce vyzdvižen na piedestal jako ikonický bojovník za vítězství komunistické ideje. Dodnes jeho jméno nese nespočet ulic, náměstí a škol ve městech po celé republice. Vedle Jarošova obsáhlého medailonku je stěžejním námětem fundovaného článku popis několika bronzových medailí s jeho portrétem. Tentýž vojenský portrét z profilu v zimní výstroji s ušankou a kožešinovým límcem z ateliéru Španielova žáka sochaře a medailéra Jiřího Prádlera (1929 - 1993) je i na regionální sportovní medaili z nevšedního materiálu pyrostatu, o které se autor v textu rovněž okrajově zmiňuje. Tímto kolegovi Markovi děkuji za impuls. Připočtu-li, že se Jaroš narodil v srpnu a rok před mým příchodem na svět pracoval krátce na poště v mém rodném Náchodě, se kterým je spjat i zmiňovaný Otakar Španiel, nebo že kupička novoročenek od kamaráda Pavla odesílaná z trutnovské ulice kpt. Jaroše už se nezvětší a zejména, že atypická medaile je výrobkem někdejší Pohlovy porcelánky v Žacléři po zestátnění přičleněné k podniku Elektroporcelán Louny, která po zprivatizování dodnes působí pod názvem Keramtech, spol. s. r. o. je důvod usednout ke klávesnici víc než pádný. A to zcela pomíjím první Jarošův anonymní posmrtný portrét s ušankou symbolizující východní frontu na poštovní známce ze sběratelsky oblíbené série Londýnské emise z roku 1945. Představovala padlé hrdiny československé zahraniční armády a na jejím vydání měl zásluhu jistý „doktůrek práv", pracovník exilové vlády Antonín Tichý (1907 - 1988), jehož vynikající publikace o paraskupině Antimony vysazené v Protektorátu „Nás živé nedostanou" je na internetu často tvrdošíjně nezaslouženě připisována mé maličkosti. Mnohem později vyšlo najevo, že pro většinu pozdějších Jarošových portrétů charakteristická ušanka je podfuk zhotovený fotomontáží. Předem varuji zvědavce, kteří při ověřování údajů spoléhají na „umělou demenci" AI.

Mušle a lastury, škeble a ulity, schránky a kostřičky, krabi a krabičky. V té od dvacítky bulharských cigaret Slunce jsou vybělené krunýře malých krabů, kteří v příhodné době líhnutí lezli po pláži v hejnech jako mravenci. Všechno jsou to památky dovezené od světových moří a oceánů. Zhmotnělé vzpomínky na léto pod jižním sluncem, kdy dovážet přírodniny nebylo zdaleka tak problematické jako dnes. Mám kamaráda, který si dovezl živou škebli rodu Papadopulu z dávné dovolené v Řecku, a už jsou spolu přes čtyřicet let. Jak na ty mušličky tak zpětně koukám, dnes by to na pokutách dalo slušnou sumičku europeněz.

Rostou. Vyrazte, než bude pozdě. Burcuje palcový titulek na titulní straně MF DNES. Na přiložené mapě pravděpodobnosti růstu hub v České republice k 7. srpnu 2025 se to zelená nejvyšším stupněm „velmi vysoká". Jmenovitě Krkonoše, Jeseníky, Orlické hory a Šumava slibují plné koše. To i v celoživotním náruživém houbaři, který na houbaření ze zdravotních důvodů rezignoval, bouchnou saze. Chcípák, který bez zadýchání nevyleze ani do prvního patra, co to má i na vlastní zahradě do kopce nemá stání. Už několikrát musel kapitulovat sotva dosupěl ke kraji lesa a s lítostí uznat, že ta silná trojka - stáří, zdraví a kondice se ošálit nedá a pokorně se těch pár set metrů zahanbeně vrátit. No ano, konkrétně o mě je to. Takový krásný den! Co kdybych to ještě jednou zkusil? Jen tak nalehko, bez košíku jen s kudličkou a plátěnou tašku v kapse. A vezmu si hůl - no bóže! Při nejhorším si na kraji lesa sednu na pařez a pokusím se něco vyloudit od procházejících houbařů. Začal jsem slibně. Kde je vůle, je i cesta jak praví klasik. S elánem hodným obdivu jsem absolvoval kolečko, kam chodívala moje nejmilejší na krátkou procházku. Dalo mi to dobré dvě hodiny a potvrzení známé skutečnosti, že všichni novináři jsou s prominutím svoloč, nejen ti političtí. V lese bylo vymeteno. Po houbařích ani potuchy. Po houbách jakbysmet.

Vy nevíte kdo je Fürbacher? Alespoň Trutnovákům ho snad představovat nemusím. Ten svérázný chlapík s dlouhými vlasy a neodmyslitelným koženým kloboukem, bez něhož se neodbude téměř žádná vernisáž uměleckých výstav v početných místních galeriích je malíř, restaurátor a ilustrátor Robert Fürbacher, trutnovský rodák ročník 1970 žijící do roku 2008 čtvrt století v Rotterdamu v Holandsku, kde vystudoval soukromou uměleckou akademii. Po absolutoriu se zúčastnil téměř stovky výstav a expozic v Holandsku, Belgii, Polsku i na mnoha místech v Čechách. Po začátečnickém střídání různých žánrů a uměleckých stylů se od konce minulého století věnuje osobité světlem prozářené abstraktní malbě plné mystiky a magie. Jeho velkoplošná díla vznikají odvážnou kombinací a vrstvením akrylových a olejových barev s efektem vkládaných přírodnin - mušliček, hmyzu, skořápek, kamínků či kousků rostlin i umělých materiálů jako je zmuchlaný papír, útržky látek, korálky, střepy nebo drobné upomínkové předměty. Pod jeho rukama vznikají meditativní harmonická díla nutící k tichému zamyšlení.