Freiheit

... aneb „Lávky, mostky a mosty" - abych neurážel božského Hemingwaye laciným vykrádáním světoznámého názvu jeho románu. Krajina Krkonoš to nejsou jen vrcholky hor, ale také doly, údolí a údolíčka s prameništi a meandrujícími koryty řek, zurčením bystřin a bubláním potůčků. A za vší tou idylou je skryto i jedno velké dilema - jak se dostat z jednoho břehu na druhý. Stružka se dá překročit, potůček přeskočit, větší potok přeskákat po kamenech, bystřina přebrodit, říčka přeplavat. Ale co objemná zavazadla, dobytek, povozy či dopravní prostředky, chceme-li se dostat suchou nohou na druhou stranu toku? Čím hloub do vnitrozemí jsou řeky vodnatější, širší a v zástavbě už převážně regulované. Nějaké stálé přemostění je nezbytné. Ani v minulosti nebývala vodní díla tesařů i kameníků záležitostí pouze funkční a praktickou. Dodnes se architekti předhánějí také ve výtvarném ztvárnění i té nejmenší lávky uprostřed lesní tišiny. Příkladná je série nainstalovaných lávek, které ve spolupráci se Správou KRNAP navrhli a vlastními silami postavili studenti Fakulty architektury ČVUT v Praze na území národního parku. Jsou v různém stylovém provedení z různých tradičních i moderních materiálů, snadno demontovatelné, praktické a navíc hezké. Jinou estetiku dopřál čas stavbám našich předků dochovaných často už jen na historických pohlednicích. Do nich budu tentokrát převážně sahat pro ilustrace. Ikonickým regionálním představitelem starobylosti spojené s krásou na pohled je klenutý jednoobloukový most veterán z rovnaného kamene údajně z 16. století v zaniklých Sklenářovicích. Ladnost linií a kamenický fortel kladení kamenů na sucho je patrný i z jeho značně zdevastovaného stavu na fotografii tehdejšího ředitele Krkonošského muzea ve Vrchlabí Míly Bartoše z května 1992, kdy jsme tam spolu byli na obhlídce. Pozdější generální přestavbou v roce 1998 kouzlo starobylosti poněkud vyprchalo. Dokonce ani není jediný. Podobné jsou v Albeřicích i v Lysečinách nebo momentálně v rekonstrukci v zaniklé obci Debrné. Některé stále slouží svému účelu, ale co do fotogeničnosti je Sklenářovický most „absolute number one".

Ještě včera v poledne mi volal, že měl sen, jak stál u naší branky a nikdo mu neotevřel.
Odešel tam, kde mu otevřeli. Jistě s nadšením a za zvuků fanfár jak se za poslední branou vítají dobré duše. Osiřely lavičky u lesních cest. Rozvalené kamenné křížky a zanesené studánky. Hlavně však zástupy kamarádů. Pepa neměl nepřátele.

Na dlouho avizované přednášce odborníků z nejpovolanějších - viz přiložená pozvánka - bude dle dobře informovaných zdrojů předáno nejmenovaným mecenášem skrytým za firemní značkou SMS nově založené ocenění „Dřevěný Michael" určené každoročně nejlepším jednotlivcům, kolektivům či organizacím věnujícím se záslužné činnosti ve prospěch prostředí, ve kterém žijeme. Cena znázorňuje jednoduchou siluetu archanděla Michaela - ochránce, biblického vážného duší aby zjistil jejich zásluhy, pokud jde o spravedlivou odměnu. Stejně jako komerční Cena Anděl v populární hudbě, nebo právě současně předávaná prestižní Cena ředitele Správy KRNAP v podobě unikátního drátovaného Krakonoše je udělována na základě doporučení odborné poroty a je nepřenosná. Doufáme, že malá slavnostní vložka, pokud to není fake news hackerů z nějakého pofiderního klubu motorkářů, jistě zajímavou přednášku ještě oživí. red.

Nejsem sám, komu na první šlápnutí vytane na mysli okamžitě celá řada jmen. Ať už z politiky, ze sportu či jen pouhým pohledem za plot k sousedovi. To podle osobního zaměření, momentálního duševního rozpoložení, vrozené zášti, stranické, profesní nebo stařecké zapšklé kyselosti. Dokonce není nutné cestovat daleko do ciziny libovolným směrem do světových stran. Příslovečných ptáků máme doma dost. Z pohledu mých známých prý dokonce jeden exemplář sedává pravidelně v odrbaném křesle u mého počítače. My všichni, komu koluje v žilách kapánek zelené krve, čímž nemyslím zbytek po transfuzi od nějakého zapomenutého Kelta, ale slangovou „barvu" myslivců nebo aspoň milců přírody dobře víme, že je to zpívající Sylvie, která nás už drahně dní brzy ráno budí mistrným napodobováním řevu kosáků a drozdů z křoví na zahradě. Jeden pardubický hokejový fanda se mi dušoval, že to drobné nenápadné ptáče řve jako mistr světa Roman Červenka. A považte, na flétničku prý dokáže vyloudit i libý tón nejednoho zlatého slavíka.

Ti všichni a mnoho dalších vojenských, policejních i civilních spolkových složek používali jako jednu z nejmenších součástí uniformy označení ve formě planoucího granátu. Ať už v páru na ramenních výložkách i na límci či jednotlivě na klobouku s držátkem na fedrpuš nebo na víku patrontašky od napoleonských dob po současnost. Ona ta výbušná hračička ve tvaru koule, ať již skleněná nebo z olova naplněná střelným prachem vážila kolem 1,5 kg, takže původní vrhači granátů museli být nejen odvážní, ale také urostlí chlapíci. Není divu, že se právě z granátníků vyvinula armádní elita. Občas si připadám jako ten řeznický pes z pohádky, odkázaný na kousky masa spadlé mistrovi ze špalku. U zpracování „velkých" témat je také spousta odpadu, někdy i zajímavého. Při mudrování nad historickou fotografií z jakéhosi průvodu spolku vysloužilých vojáků z Pece pod Sněžkou v letech třicátých minulého století jsem si všiml granátu s plameny na límci jejich uniformy. Spolek byl založen poměrně pozdě v roce 1930 a navázal ideově na po vzniku ČSR rozpuštěné veteránské organizace rakousko - uherských účastníků Velké války. Krátce po záboru pohraničí hitlerovským Německem splynul s říšskými válečnými organizacemi. Osobou jeho zvoleného protektora, všeobecně oblíbeným Eugenem Bönschem z Luční boudy, leteckým esem válečného letectva jsem se zabýval několikrát. Ze spolehlivé kroniky Stefana Dixe si pamatuji, že si k republice většinou loajální bývalí bojovníci s nostalgií zvolili uniformu v barvách původních veteránů - černé kalhoty a zelenou blůzu ochuzenou o jednu řadu zlatých knoflíků a na černém plstěném klobouku místo kohoutího peří pro Krkonoše charakteristickou černobílou tetřívčí tatrč. O límcovém označení bohužel nic!

V Krkonoších, potažmo v Česku, není lehké najít dědinu, kde by na veřejném prostranství nebo u některé z chalup nepostávala více či méně zdařilá postava vousatého pantáty s fajfkou. Určitě to není pouze tím, že již několik generací vyrostlo s televizním Večerníčkem a jedním z jeho nejoblíbenějších seriálů Krkonošské pohádky. Jejich chlapácký Krakonoš v podání Františka Peterky, Anče, Kuba, hajnej a konec konců i ten chamtivý a nesympatický Trautenberk, rezonuje skoro v každém z nás. Již dávno před tím bylo možné semo tamo spatřit hodnotnou sochu horského ducha od renomovaného umělce na náměstí nebo v parku. Ten uprostřed Krakonošovy kašny na Krakonošově náměstí v Trutnově býval dlouho chloubou celé oblasti východních Krkonoš. Nemluvě o Šalounově soše v Hořicích. Shrnuto a podtrženo! Jako personifikace Ducha hor je to sympatická a fotogenická osobnost, kterou si snad každý dokáže okamžitě představit. Zkuste si něco takového s Muhu, Marzebillou nebo Hejmonem. (Patrioti z Jizerských, Krušných a Novohradských hor jistě prominou). Já ho přímo zbožňuji a v okouzlené zaslepenosti věřím, že nejvyšší pán na Krkonoších je jen jeden, ať už mu říkáme jakkoliv. Zbaběle opouštím luhy a háje české kotliny, protože navštívit, spočítat, vyfotit a popsat jen zlomek z toho množství Krakonošů, kteří ji zdobí, je úkol nadlidský. Obří šlápoty vedou však i za hranice a malá ochutnávka se do dubnového čísla přímo nabízí. Očekávání vtipálků zklamu - není to apríl.

Mládku, Mládku, kam ty na to chodíš? Prý - jsou plné pohody. No asi do Prčice, kam jinam? (Určitě nejsem sportovní typ. Přesto vím, že by lamentace měla znít Čadku, Čadku, protože text písničky z repertoáru Banjo Bandu je jeho dílem. Nezaměňovat za Pavla, a už vůbec ne za Petra - byl to Drahoš). Pochody v hlavě Standy Steinera (1929 - 1997), když vymýšlel vtipný fotografický poutač na dálkový pochod přes Krkonoše (neplést si s dnes již šedesátiletou Krakonošovou 100 Vrchlabáků) od roku 1970 podle pamětníka Luďka Šlosara asi devětkrát pořádaný pod hlavičkou Svazarmu Turistickým oddílem TJ Lokomotiva v Trutnově, si z výsledku lze snadno domyslet. Saprment, ta žába ta má nožku, taková je mých snů ideál. Moci jí tak navlékat punčošku...Swing z Takzvaných večerů na přidanou populárního studia Ypsilon by mi k tvorbě letáku pasoval daleko víc, kdyby se tak nerozcházel v čase. On byl totiž Standa nejen zručný a nápaditý fotoamatér i všestranný sportovec, ale taky vyhlášený šarmer a svůdník. Ladný podvozek užitý jako nosný motiv, hádám, určitě nejsou nožky jeho ženy Zorky. Což samozřejmě není podstatné.